ZVA 12-28 BAND – Z RUKY ZOBAT
Blues jako lék na každý bol je ze všech žánrů ten nejlepší, a ten od Zvolena dvojnásob. Waitsovsky-beefheartský neotesaný chraplák, skvělé hudební výkony, hořkost i humor, toho všeho je Z ruky zobať, třetí album Červenákovců, plné až po okraj.
Klasik pravil: mějte bluesové srdce, nikoli však bluesový život. Jenže: jako všude jinde platí, že odříkaného největší krajíc, vášně dvojnásob. A té má Noro Červenák se svým zemitým ansámblem na třetí desce Z ruky zobať na rozdávání. „Ahoj, jsem Norek, mám 38 rokov, keď som vyšiel zo školy, hned som vedel, že hudba je moje poslanie,“ zpívá Červenák, a za jeho cestu jste mu vděční. Jeho hořká a syrová výpověď je totiž současně návratem k vašemu vlastnímu já, bezčasí skutečné reality bez příkras, rozpoutanému blues, specifickému humoru a díky výtečným houslím Stana Fakana (nahradil harmonikáře Borise Čiampora) také putováním k folklóru a rozevláté alternativě.
Společným jmenovatelem všech skladeb alba zůstává prožitek, který dosyta rámuje Červenákův waitsovsky-beefheartský neotesaný chraplák. Pózy neexistují, na stole v prázdné krčmě je (čisté) dobré víno a kopa nedopité kořalky. Život, který ZVA 12-28 BAND představují, je tvrdým podhorským životem bez vytáček. Sympatická je už jen přiznaná lidská úcta, kterou Červenák v jedné ze skladeb posílá spoluhráčům (dále kontrabasistovi Ladislavu Červenákovi a bubeníkovi Petru Krškovi): „…telá majú plné lásky. Tá láska tá im ruky zviera, no inak, by ma zabili.“ Není prostě důvod se zbytečně nervovat a kvůli (třeba) ženám si srdce mordovat.
Ve srovnání s dalšími personami slovenského blues, jakou je například Juraj Turtev nebo Peter Bonzo Radványi, je výkon samorosta Červenáka a jeho kumpánů oproštěný od veškeré akademičnosti. Jdou až na dřeň, a tím ve finále získávají další body navíc. Hudba v ničem nepokulhává dokonce ani za světovými ligovými hráči typu výtečného tria obdobně chraptícího bostonského bluesmana Franka Moreye (na podiích Česka exceloval v létě), přičemž speciální ocenění si zaslouží rovněž fantastické slovenské texty, které nám, Čechoslovákům, musí být i ve srovnání se sebebrilantnější angličtinou zákonitě bližší.
Energii známou z koncertů se muzikantům na desku podařilo přenést na výbornou. Skladba Láska musí bolet s parádním textem Radka Pastrňáka je dokonce regulérním hitem, třebaže ve srovnání s běžnou rádiovou produkcí převráceným poněkud naruby: „Láska musí bolet, říkala matka. Zadek ten musí smrdět, povídal mi taťka…“ A když už jsem zmínil Patrňáka z Buty, cover verze Jednô ráno je ještě lepší než originál.
„No tak prečo keď chceš niečo krásne. No tak prečo je to také ťažké,“ žmoulá Červenák v puse, ale vy v tu chvíli už dokážete všechno. A že motor někdy nenaskočí? Co na tom! Zazpíváte si Diesel Blues a celý svět vám leží u nohou. Vše je najednou snazší a i když jen sedíte a pozeráte, nikdo nejde a všude je veľa vymletých, je vám tak nějak líp. Blues jako lék na každý bol jednoduše funguje, tím víc ten od Zvolena!